Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Švédové WATAIN a jejich rituální black metal vždycky budili jisté kontroverze. Byla to zejména jejich živá vystoupení, smrtelně vážně pojímané obřady, jež se neštítily ani krvavých obětí. I přes tyto nejviditelnější prvky však WATAIN zůstávají kapelou, jejíž přínos možná není vyloženě stylotvorný, přesto jsou však spolkem, který je v žánru solidním a se spolehlivým jménem.
O to větší zájem nové album WATAIN vzbudí i z toho důvodu, že od poslední nahrávky „The Wild Hunt“ uplynulo pět let. Půl desetiletí, v němž se kapela musela vyrovnat se smrtí blízkého přítele, frontmana holandských THE DEVIL´S BLOOD a člena živého line-upu WATAIN, Selima Lemouchiho. Podle zpěváka Erika Danielssona to byl jakýsi náraz na realitu: „Tohle není hra. Tohle je život a smrt“, nechal se slyšet. A nové desce „Wolf Trident Eclipse“ to dodalo i jistou váhu.
WATAIN se po epicky rozprostřené poslední desce vrátili zpět k přímočarému, byť nikoliv primitivistickému stylu. Jasně slyšitelný je návrat k ostřejší, méně cizelované produkci. Pryč jsou akustické kytary a pomalu budované atmosférické pasáže. Naprosto zřejmý je návrat k přístupu, který byl charakteristický pro první album „Rabid Death´s Course“. Noví WATAIN jsou solidní nářez, který zbytečně nepřibržďuje. Snad jen v poslední skladbě „Antikrists Mirakel“ dojde k jakémusi zpomalení, které stojí na primitivním dvouakordovém riffu.
Ještě, že už je to konec, protože při své sedminutové délce a jen minimálnímu vnitřnímu vývoji je to přeci jen kousek trochu ubíjející. WATAIN střídají svižné sypačky typu „Nuclear Alchemy“ s valivými kusy („Taufelsreich“) a poměrně ortodoxně se drží svého čertovského kopyta. Tedy - nepřichází s ničím novým, konzervativně lpí na pravidlech. Na druhou stranu, přinášejí černokovovou jistotu. Jistotu, která nepřekvapí, nesednete si z ní na zadek, ale tak nějak spolehlivě funguje. Ano, je to do jisté míry sebestředné album plné žánrové pózy - ale to k tomu tak trochu patří.
WATAIN jsou sví, poměrně ortodoxní, nepřekvapiví, žánrově konzervativní. Možná naštěstí, možná naneštěstí, ale "Wolf Trident Eclipse" je solidní deska, která stojí za poslech.
1. Nuclear Alchemy
2. Sacred Damnation
3. Teufelsreich
4. Furor Diabolicus
5. A Throne Below
6. Ultra (Pandemoniac)
7. Towards the Sanctuary
8. The Fire of Power
9. Antikrists Mirakel
Diskografie
Wolf Trident Eclipse (2018) The Wild Hunt (2013) Lawless Darkness (2010) Sworn To The Dark (2007) Casus Luciferi (2003) Rabid Death‘s Cause (2000)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2018 Vydavatel: Century Media Records Stopáž: 41:54
Když nevyjde experiment, hoď tam trojzubec a zpátečku. Nic proti, tohle je čistá špinavá práce, která WATAIN hodila k nejprimitivnějšímu možnému pojetí BM. Strašně mě baví zvuk, kerý debilní kompresi vyměnil za čistou dynamiku a je zábava poslouchat, jak si kapela pohrává s intenzitou riffů i rytmiky. "Wolf Trident Eclipse" umí explodovat do uší a přes citelnou zálibu v dřevních dobách je to mistrovsky čitelné dílo určené k užívání. Škoda, že samotný obsah už s pár akordy zdaleka tolik zábavy nenabízí a trochu splývá do sice řemeslně adekvátní, ale nijak zvlášť třaskavé rutiny. Návrat DARK FUNERAL mě prostě vzal o něco víc. Čímž nechci říct, že fanoušci tradicionalistů WATAIN budou jakkoli zklamaní...
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.
Low-key scandi thriller o druhém největším vyšetřování v dějinách Švédska má pár dramaturgických botiček, ale svým důrazem na skvělé postavy a trpělivě budovanou atmosféru odhodlaného zoufalství dokáže ve finále trefit na solar. Silná a poctivá minisérie!
Krásno vyšlo včera, na výročie obety Jana Palacha. Ak chcete mať zimomriavky z počúvania slovenského metalu, čo najskôr si dajte tento prvý veľký domáci album tohto roka.
Nelze jimi pohrdat, musíte je milovat! Bezejmenná novinka nepřekvapí ve smyslu žánrových změn, ale přijde mi rafinovanější a propracovanější než kdy předtím. Rozhodně však ne na úkor intenzity a nekompromisního přístupu. Tady vše při starém a dobrém!
Už pár dnů mě trápí teploty, tak se nořím do hojivého babylonského bláta těchto Belgičanů. Ve své drone doomové přísnosti je to krásný, bezmála hřejivý delirický zážitek, který jedním dechem proklíná i povznáší, elegantně tančí i trpí v křečích.
I přes původní vize, že nová deska Nicka Cavea ponese optimistickou auru, propadá se "Wild God" do pochmurných nálad a svou tísnivou atmosférou umí sevřít posluchače do kleští. Přesto je "Wild God" o kus písničkovější než minulé desky, což je za mě dobře.